Mickey Rourke – Lidská bytost v těle monstra

Mickey Rourke dnes připomíná starého, zbitého pitbula. Je otrhaný, fyzicky zdeformovaný, ale stále stojí na nohou.

Box, zneužívání alkoholu a drog, psychičtí démoni a více než deset let samoty, nic nemohlo kdysi nejvíc sexy herce planety srazit k zemi.
Ale abyste se v 68 letech dostali na úroveň sebepoznání, jakou má Rourke, musíte být ochotni se změnit. Mickey Rourke si musel projít peklem a vyjít z něj na druhé straně se srdcem, které stále bije.

Rourkova cesta v Hollywoodu byla dlouhá. Z nuly se stal jedním z největších hollywoodských jmen a pak zase nikým. Dnes je zaměstnatelným hercem, ale zdaleka ne tak velkým, jakým býval. Prošel cestou fyzické, duševní a emocionální proměny.

Rourke se narodil v New Yorku v roce 1952. Jeho otec opustil rodinu, když mu bylo šest let. Brzy poté se Rourkova matka znovu provdala za policistu z Miami Beach Eugena Addise, který rodinu přestěhoval na jižní Floridu. Mickey tvrdí, že Addis ho a jeho bratra Joeyho v dětství opakovaně zneužíval. Tehdy se v jeho mysli zrodilo první semínko věčného pocitu studu.

Celý život mu trvalo, než si odpustil, že se nepostavil muži, kterému byl nucen říkat „tati“.
Když mu bylo dvanáct, začal boxovat, aby se naučil bránit a aby se dokázal postavit velkému a zlému otčímovi. To ho zocelilo. Byla to reakce na všechno to týrání, které musel v dětství snášet. Mladý Mickey se cítil za svého bratra zodpovědný a chtěl ho také chránit. Ale byl to teprve sedmiletý kluk, který musel svému brutálnímu otčímovi ustoupit.

Jako teenager absolvoval Rourke šestadvacet zápasů a dvacet jich vyhrál, z toho sedmnáct knokautem. To mu zajistilo postavení a respekt. Jeho boxerská kariéra však byla přerušena poté, co utrpěl několik otřesů mozku. Poškození byla tak vážná, že mu nedovolili dál zápasit.
Náhodou se dal na herectví. Jeho kamarád z univerzity v Miami mu řekl o hře, kterou režíroval. Rourke roli dostal a do herectví se zamiloval.
Poté odjel do New Yorku a několik let pracoval na špatně placených místech, zatímco bral lekce herectví. Na svém prvním konkurzu v Actors Studiu hrál scénu otce a syna, což vedlo k tomu, že Elia Kazan (jeden ze zakladatelů) řekl, že to byl nejlepší konkurzní výstup, který za posledních 30 let viděl.

Poté, co se Mickey stal mladou filmovou hvězdou, se ve svých prvních filmech nikdy plně neusmíval. V dětství přišel o několik zubů a usmíval se jen se zavřenými ústy. Jeho syrový talent a vystupování však byly tak silné, že mu okamžitě získaly slávu a obdiv.
Herectví mu pomohlo zaplnit místo, které mu chybějící boxování zanechalo. Znovu mu to zajistilo postavení a respekt, velké výplaty a popularitu, ale nedalo se popřít, jak byl nejistý. Často se pral na ulici, nechal se zatknout za napadení své tehdejší manželky Carré Otisové a jednou byl obviněn z kladení odporu při zatýkání.

(Manželka Mickeyho Rourka)

Byl také nebezpečný, nezodpovědný a nepředvídatelný. „Vadily mi všechny ty peníze, to, jak se ke mně lidé chovali zvláštním způsobem. Neuměl jsem hrát hru. Stal jsem se arogantním a sebedestruktivním. S každým jsem bojoval, protože jsem si myslel, že je to určitý druh síly, ale stala se z toho moje slabost.“ uvedl pro New York Times.
Tyto vlastnosti mu nepomohly udržet se ve filmové branži příliš dlouho.

V polovině devadesátých let ztratil Rourke ducha a pohrdal Hollywoodem takovým, jaký ve skutečnosti je: je to byznys. Opustil herectví a začal se fyzicky ničit. V té době s ním Hollywood skončil. Byl destruktivní, hrubý a nedalo se s ním pracovat. Alan Parker, režisér filmu Angel Heart, řekl pro Ne York Times: „Pracovat s Mickeym je noční můra. Na place je velmi nebezpečný, protože nikdy nevíte, co udělá.“

Role, které přijal, byly výhradně pro peníze a bylo to vidět. V roce1991 Rourke na herectví v podstatě rezignoval a vrátil se k dokončení toho, co začal jako teenager: k boxu. Bylo mu 39 let, byl vyhořelým hollywoodským zázrakem, když měl svůj první profesionální zápas proti automechanikovi. Chtěl dát sportu poslední šanci, vyzkoušet se fyzicky, dokud na to ještě měl čas.

Drsňák, kterým se Mickey chtěl stát už od dětství, měl konečně šanci skutečně vyplout na povrch. V osobním životě se vybíjel a postupně nad sebou ztrácel kontrolu. Nadměrně pil, stal se závislým na heroinu a stýkal se s mafiány, jako byl John Gotti. Dál bojoval v ringu a doufal, že někde na cestě najde sám sebe.

V roce 1994 bylo Rourkovi poradci a lékaři řečeno, že pokud nechce riskovat trvalé poškození mozku, musí odejít do důchodu. A tak, i když se nikdy nedočkal vysněného zápasu o titul mistra světa, udělal to. Psychicky mu těch pár let boxování pomohlo, tvrdí, ale jakmile pověsil rukavice na hřebík, jeho tělo a obličej byly zničené.

Mickey neměl jinou možnost, a tak se rozhodl vrátit k herectví. Po fyzickém rozložení a s příšernou pověstí ve filmovém průmyslu však nemohl očekávat vřelé přijetí v Hollywoodu.
Aby napravil své deformace, podstoupil několik plastických operací. Jeho kdysi pohledná chlapecká tvář se ale změnila v oteklou, nepřirozenou a k nepoznání. To se jen přidalo k dalším osobním problémům a prohloubilo jeho celoživotní pocit studu a nejistoty.

V roce 1998 se s ním Carré Otis, jeho životní láska, po šesti letech bouřlivého manželství rozvedla. Mickey říká, že to byla poslední kapka a začátek dvanáctiletého období stráveného v osamění, které ho málem zabilo.
V jednom rozhovoru v NY Times vzpomínal, že tři nejdůležitější lidé v jeho životě – bratr, babička a bývalá manželka – už nejsou. Řekl: „Neměl jsem žádné skutečné přátele. Stýkal jsem se s několika dívkami, většinou s ruskými striptérkami, ale přítelkyni jsem nehledal. Na ruce jsem měl vytetované jméno své ženy. Byl jsem docela v šoku, když jsem zjistil, že mi nevadí být sám. A to jsem dodnes.“

Byl čas na sebereflexi a duševní uzdravení.
Přestože se Rourkovi v 90. letech dařilo hrát malé vedlejší role v různých filmech, jeho psychický a emocionální stav byl na dně. Jednoho dne se podíval do zrcadla a uviděl se tak, jak ho viděli ostatní.

Nejdřív opravdu šel za knězem. Seděli spolu ve sklepě, kouřili cigarety, pili víno a modlili se. Přiznal, že mu zabránil, aby si vystřelil mozek z hlavy. Rourke však věděl, že to nenahradí skutečné vyhledání odborné pomoci.
Když Mickey konečně navštívil terapii, otevřel se a naučil se přijímat zranitelnost.

Veškerý hněv, stud a smutek, který v sobě zadržoval celá desetiletí, z něj vytryskl. Poprvé byl dostatečně zralý na to, aby pochopil negativní emoce a škodlivé vzorce chování, které ho ochromovaly po celý život. Nasadil vodítko pitbulovi, který se v něm vymkl kontrole. Za více než deset let nevynechal téměř žádné terapeutické sezení, a to vyžaduje pevnou vůli.

Po fascinujícím výkonu ve filmu Roberta Rodrigueze Sin City se zdálo, že Rourke znovu našel svou hereckou identitu. O tři roky později se zasloužil o svůj návrat v hlavní roli filmu Wrestler. Darren Aronofsky mu byl ochoten dát šanci ve filmu, který připomínal všechny špatné kroky, které kdy ve svém životě a kariéře udělal.
Role Randyho „The Ram“ Robinsona byla téměř autobiografií. V 58 letech byl Rourke ochoten prozkoumat temná místa, kterým se léta vyhýbal. Jeho výkon byl jemný, oproštěný od jakýchkoli křiklavých vytáček a vynesl mu Zlatý glóbus a nominaci na Oscara.
Zdálo se, že konečně našel vykoupení a je připraven začít znovu. Po úspěchu Wrestlera se mu znovu nabízely slibné šance v mainstreamové kinematografii – ale to by znělo příliš dobře, než aby to byla pravda.
Na Studio Marvel se obořil s tím, že většina jeho výkonu v roli padoucha Ivana Vanka ve filmu Iron Man 2 zůstala na podlaze střižny. Podobně se zřekl i většiny svých dalších rolí ve filmech.

Rourke zůstal jedním z posledních druhů v Hollywoodu, který nikdy nedělal kompromisy. Ne proto, že by byl příliš pyšný, arogantní nebo nevděčný. Bylo to proto, že plně akceptoval sám sebe, což zahrnovalo i to, že se nikdy nepodbízel průmyslu – ne na úkor svých zásad.
Nyní je lidštější a upřímnější než kdykoli předtím. Za svým znetvořeným vzhledem, který připomíná děsivou masku, se Mickey konečně naučil vlastnit svá životní rozhodnutí – přijmout každou chybu, která ho nakonec dovedla tam, kde je.

Zůstal tvrdý jako hřebík, ale naučil se to odložit, když je potřeba upřímnost. Pokud se na tohoto herce-monstrum ještě vydržíte dívat, objevíte v něm tu nejlidštější bytost, kterou se Hollywood snažil po desetiletí zničit – neúspěšně.