Kozáci: Hrdí válečníci pomohli podmanit carskému Rusku daleké území Sibiře

Kozák, rusky Kazak, (z turkického kazak, „dobrodruh“ nebo „svobodný člověk“), příslušník národa obývajícího severní vnitrozemí Černého a Kaspického moře. Měli tradici nezávislosti a nakonec získali od carské vlády privilegia výměnou za vojenské služby.

Původně (v 15. století) se tímto termínem označovaly polonezávislé tatarské skupiny, které se vytvořily v oblasti Dněpru. Termín se také používal (koncem 15. století) pro rolníky, kteří utekli z nevolnictví v Polsku, Litvě a Moskvě do dněperské a donské oblasti, kde založili svobodné samosprávné vojenské obce.

Rozdělení kozáckých vojsk (v závorce rok oficiálního založení):

  • Donské vojsko (1570)
  • Kubáňské vojsko (1696)
  • Terské vojsko (1577)
  • Astracháňské vojsko (1760)
  • Uralské vojsko (1591)
  • Orenburské vojsko (1744)
  • Semirečenské vojsko (1867)
  • Sibiřské vojsko (1760)
  • Zabajkalské vojsko (1851)
  • Amurské vojsko (1858)

Polští králové na počátku 16. století začali organizovat záporožské kozáky do vojenských kolonií na ochranu polských hranic. Po celé 16. století a první polovinu 17. století si tito kozáci zachovali politickou autonomii a za Bohdana Chmelnického (asi v roce 1649) krátce vytvořili částečně nezávislý stát. Ohroženi polskou nadvládou podepsali záporožští kozáci v roce 1654 smlouvu s carským Ruskem, podle níž měla být respektována jejich autonomie. Rusové podobně využívali kozáky nejprve jako obránce ruských hranic a později jako předsunuté stráže při územním rozšiřování ruské říše. Vnitřně získali kozáci pod Rusy větší míru svých ceněných svobod, než jakou znali pod Poláky. Ruský trůn si vyhradil právo schvalovat jednání kozáků s Poláky a Turky, tedy s národy, s nimiž byly vztahy Ruska nejcitlivější. Jinak měl vrchní vládce neboli hetman (ataman) kozáckého vojska v zahraniční politice volnou ruku. Výměnou za některé vojenské závazky tak kozáci krátkodobě obnovili část své autonomie. V průběhu let však Rusko začalo kozáky stále více ovládat.

Kozáci pod ruskou záštitou expandovali ze svého domova na Donu na východ a byli prvními kolonizátory Sibiře. Kozácký vůdce Jermak Timofejevič se stal ruským lidovým hrdinou za svou roli při dobývání tohoto regionu. Do konce 19. století se počet kozáckých skupin rozšířil na 11, včetně donských, kubáňských, tereckých, orenburských a ussurijských kozáků.

Když byla jejich privilegia ohrožena, kozáci se vzbouřili, přičemž jejich nejznámějšími vůdci povstání v 17. a 18. století byli Stenka Razin, Kondratij Bulavin a Jemeljan Pugačov. Hejtman Ivan Mazepa přispěl během druhé severní války 5 000 kozáky na stranu švédského krále Karla XII. V důsledku toho postupně ztratili svůj autonomní status. Koncem 18. století museli všichni kozáčtí muži sloužit 20 let v ruské armádě, a přestože si každá kozácká vesnice (stanica) nadále volila vlastní sněm, hejtmana jmenovala centrální vláda. Sociální struktura kozáků, která byla tradičně založena na rovnosti a společném vlastnictví půdy, se zhoršila, zejména po roce 1869, kdy kozáčtí důstojníci a státní úředníci směli soukromě vlastnit půdu a pronajímat ji cizincům.

V 19. a 20. století Rusové hojně využívali kozáky při vojenských akcích a k potlačování revolučních aktivit. Během ruské občanské války (1918-20) byli kozáci rozděleni. Ti na jihu Ruska tvořili jádro tamních bílých armád a asi 30 000 jich uprchlo z Ruska spolu s bílými armádami. Zároveň již po bolševickém převratu přešla část kozáků vedená atamanem Buďonným (později maršál Sovětského svazu) k bolševikům, pod příslibem, že bolševici předají jejich kmenu půdu a statky, kdysi patřící velkostatkářům. Když Hitler zaútočil na Sovětský svaz, většina kozáků i přes antikomunismus a částečné sympatie k carskému režimu vstoupila do Rudé armády Pod sovětskou vládou přestaly kozácké obce fungovat jako správní jednotky.

Ve 21. století, za vlády ruského prezidenta Vladimira Putina, obnovili kozáci své historické vztahy s Moskvou. Pomocné kozácké oddíly posílily místní policejní síly v Rusku, zejména na zimních olympijských hrách v Soči v roce 2014, ale jejich používání tvrdé taktiky a prosazování konzervativního morálního kodexu vyvolalo obavy organizací na ochranu lidských práv. kozácké polovojenské skupiny bojovaly po boku ruských vojsk během invaze do Gruzie v roce 2008 a podílely se na ozbrojené anexi ukrajinské autonomní republiky Krym Ruskem v roce 2014 i na následném Ruskem podporovaném povstání na východě Ukrajiny. Podle ruského sčítání lidu z roku 2010 se za etnické kozáky označilo přibližně 68 000 lidí.

Zdroj: britannica.com, Wikipedia, redakčně upraveno