Nejbrutálnější kat v dějinách. O jeho brutalitě kolují legendy

Práce kata se nikdy netěšila velké úctě, zejména ve středověké Anglii, kde byl společenský ostrakismus vůči takovým lidem na denním pořádku. Přesto se našlo dost lidí ochotných pracovat a o práci nikdy nebyla nouze. Problém byl v tom, že ne vždy se katem stal ten správný člověk – Jack Ketch je toho nejlepším příkladem. Podívejme se na historii nejhoršího kata v dějinách, jehož činy přinášely především zbytečné utrpení.

V Anglii 17. století byla práce kata poměrně nevděčná. Osoba zodpovědná za vykonání rozsudku nesměla ani navštěvovat kostel nebo posílat děti do části škol. Lidé se katům na ulici vyhýbali a sami popravčí velmi často pocházeli z okraje společnosti. Mnozí z nich projevovali sadistické sklony, a to nejen vůči odsouzeným, ale i vůči vlastní rodině a kolegům. Jack Ketch dokonale zapadal do obrazu člověka, jehož úkolem bylo brát životy.

Informace o mládí anglického kata jsou kusé a neúplné – těžko říci, odkud vlastně pocházel a jaké bylo jeho dětství. Při pohledu na jeho pozdější aktivity však můžeme s jistotou říci, že to pravděpodobně neměl lehké. Některé prameny uvádějí, že mohl mít kriminální minulost, a už jen proto pro něj bylo vydávání se za kata snazší. Koneckonců měl dobrého učitele v podobě nechvalně proslulého Edwarda Duna, který byl pravděpodobně zodpovědný za posmrtné popravy vojevůdce a politika Olivera Cromwella a jeho kompliců. Edward se stejně jako jeho otec Richard příliš nestaral o osud těch, které měl poslat z tohoto světa, a byl proslulý svou brutalitou. Není divu, že když Ketch převzal dědictví po svém pánovi, převzal také mnoho jeho zvyků. Ještě horší však byl jeho přístup k odsouzeným.

Kariéra brutálního kata
Ketche jmenoval anglickým katem král Karel II. v roce 1663, krátce po smrti výše zmíněného Duny. Od samého počátku využíval svého postavení k působení bolesti. První zmínku o jeho zhoubné činnosti najdeme v publikaci Proceedings of the Old Bailey z ledna 1676, v níž se dočteme o popravě muže, který spáchal vraždu ve Whitechapelu a poté zavraždil soudního vykonavatele, jenž vedl řízení týkající se vymáhání dluhů. Jako první oficiální pramen, který hovoří o katově činu, je však uznáván až materiál nazvaný „The Plotters Ballad“ z prosince 1978.

Postupem času se celá Anglie dozvěděla o krvavých metodách, které Ketch používal. Kat dělal ze své práce brutální podívanou a na vrcholu své slávy v roce 1679 provedl sám až 30 poprav v případech velezrady. O dva roky později se pustil do série stínání hlav, která se navždy zapsala do anglických dějin. V roce 1681 odsoudil Karel II. k trestu smrti Edwarda Colemana za údajné spiknutí proti jeho osobě, aniž by pro to měl pádné důkazy. Coleman do poslední chvíle doufal, že bude omilostněn, ale záchrany se nedočkal. Místo toho přišla bolest a utrpení, protože muž padl do rukou anglického kata, který se neštítil ničeho. Rozsudek byl vykonán, jako by Ketch chtěl, aby Coleman trpěl co nejdéle.

Jak se ukázalo, nešlo o náhodu, protože při popravě Stephena Collegea zvolil kat netradiční přístup. Nejprve odsouzence pověsil na šibenici, a to asi na půl hodiny, a pak ho před zraky diváků sundal a rozčtvrtil. Později hodil části těla do ohně, kde měly shořet téměř do základů.

Ketch se specializoval na věšení odsouzenců, ale čas od času musel provést i stětí. V té době bylo stínání hlav vyhrazeno především pro vysoce postavené osoby a bylo považováno za humánnější způsob, jak odsouzence zbavit života. Problém je, že v případě našeho kata o žádném humánním přístupu nemohla být řeč. Některé prameny uvádějí, že Ketch neměl se sekerou žádné zkušenosti, ale existují tvrzení, že své oběti cíleně trýznil a často sekal naslepo.

Neodborné stínání hlav
Jedním z nejznámějších příkladů katovy nekompetentnosti či brutality bylo stětí lorda Williama Russela v roce 1683. Tento britský politik byl jedním z účastníků spiknutí v Rye House, jehož součástí byly plány na zavraždění krále Karla II. a jeho bratra Jakuba. Přesně 21. července toho roku lord Russel složil hlavu a čekal na poslední ránu. Předtím zaplatil katovi, aby svou práci vykonal rychle a způsobil mu co nejméně bolesti. Ukázalo se, že Ketch měl jiné plány, neboť mu zasadil až čtyři rány sekerou, z nichž první dopadla na rameno. Po ní musel Russel katovi říct:

„Ty pse, copak jsem ti nedal deset zlatých guineí, že se mnou tak nelidsky zacházíš?“

Ketchovo počínání bylo tak krvavé a brutální, že i krvežíznivé publikum vyjádřilo svůj velký nesouhlas. Kat byl dokonce nucen sepsat prohlášení, v němž problém s úderem vysvětloval tím, že lord Russel zaujal při pokládání hlavy na pařez špatný postoj.

Ještě horší scény se odehrály v roce 1685, kdy byl Ketch pověřen setnutím hlavy Jamese Scotta, vévody z Monmouthu. Vévoda si pamatoval, co se stalo při Russelově popravě, a chtěl se ujistit, že kat tentokrát neudělá chybu. Zaplatil mu tedy šest guineí, ale opět nic nešlo podle plánu. Ketch vzal sekeru a znovu a znovu udeřil odsouzence do krku. Žádný z osmi úderů však nedokázal oddělit hlavu od trupu, což se nelíbilo davu ani samotnému katovi. V jednu chvíli prostě odložil sekeru a dokončil práci řeznickým nožem. Tím odřízl šlachy, které ještě spojovaly tělo s hlavou.

Ketchův přístup byl natolik šokující, že dav rozzuřil. Jak vzpomínal ve svých denících spisovatel John Evelyn:

„Nezdařená poprava lid rozzuřila natolik, že kdyby kata nikdo nehlídal a on tak unikl, byli by ho roztrhali na kusy.“

Ketch se zapsal do dějin
Díky Ketchovým neohrabaným a brutálním popravám se stal rozpoznatelným prakticky po celé Anglii. Na čas však musel svou praxi přerušit kvůli výkonu trestu za urážku úřadů. Katem se pak dočasně stal jeho učeň Paskah Rose, který získával zkušenosti jako řezník. Bohužel pro Roseho jeho kariéra netrvala dlouho, protože sám byl odsouzen k trestu smrti za loupež a krádež. Krátce poté byl Ketch znovu dosazen do své funkce.

Popularita hlavního hrdiny tohoto textu byla tak vysoká a jeho činy tak děsivé, že i po jeho smrti v roce 1686 se jméno Jack Ketch používalo jako synonymum pro smrt, satana a mučitele, včetně budoucích katů s podobným vkusem. Ketch se zapsal do dějin i jinak – je zmíněn nejméně v sedmi knihách, včetně tří románů Charlese Dickense. Byl tak zlým a brutálním katem, že se jeho postava stala jakousi pevnou součástí britské popkultury.

Zdroj: dirtysexyhistory, Wikipedia